Tři a půl roku po úspěšném „You And Me Against The World“, přichází APOPTYGMA BERZERK s novou řadovkou „Rocket Science“. Druhdy spíše EBM těleso se v posledních letech stále více a více přiklání k řadovému popu, jehož hlavním účelem má být pravděpodobně jistá tělesná reakce probíhající v kalhotkách natěšených teenagerek. Přesto se však kapele nedalo upřít fluidum způsobující zájem i širších stran publika. To „něco“ zůstávalo v kapele přítomno po celou její existence, nehledě na stylové obraty a přeměny, jimiž si zúčastnění muzikanti prošli. Až doposavad. Na „Rocket Science“ je totiž proměna dokonána.

Ne, že by APOPTYGMA BERZERK ztratili schopnost psát hitové skladby – to v žádném případě. Na aktuální nahrávce je jich hned několik, a to docela povedených („Apollo (Live On Your TV)“, „Asleep Or Awake?“, „Shadow“, „Green Queen“). Bohužel však nedosahují takové úrovně, jako nejlepší skladby z předchozích desek. To by se snad ještě dalo omluvit, ale zásadním problémem je poměrně značné množství vaty, jímž nahrávka k mé velké lítosti disponuje (prokousat se několika posledními skladbami chce zpočátku docela slušné nervy).

Dalším bodem, který bych rád vyzdvihl, a jenž považuji za negativní, je opětovný odklon od kytar, jimiž APOPTYGMA BERZERK tak příjemně překvapili na albu předešlém. Tento krok působil na „You And Me Against The World“ značně osvěžujícím dojmem a tak nějak jsem očekával i jeho další pokračování. Nyní však strunné nástroje znovu plní jen funkci backgroundu a prim opětovně hrají synťáky, laptopy a další podobná zařízení, přičemž jejich užití je tentokrát v některých pasážích až nezdravě iritující. Melodie jsou sice příjemně vlezlé, ale po nějaké době již začnou lézt krkem, nehledě na to, že tentokrát znějí až příliš „teple“ (tohle kapela skutečně dost přehnala). V opozici vůči tomu vyznívají až docela nemístně snahy o jakýs takýs návrat ke starší tvorbě (světlou výjimkou z tohoto budiž příjemná „Shadow“), pročež nemohu být příliš spokojen.

Nechci, aby recenze vyznívala a priori negativně, „Rocket Science“ totiž skutečně není zlá deska. Jenže převládajícím dojmem z ní stejně zůstává zklamání či jistá znechucenost. Tentokrát ještě přidám půl bodu za sympatie, čímž se album na bodové stupnici vyšplhá mírně (ale opravdu jen mírně) nad hranici průměru, ale příště už to jen tak neprojde. Závěrečná slova? Škoda přeškoda – další z mých favoritů zklamali a nejsem si zrovna jist tím, že se ještě někdy vrátí do původní formy. Těch několik povedených či alespoň docela zábavných skladeb celkový výsledek nezachraňuje a nedokáže jej vytáhnout z hranic průměru. Tak třeba někdy příště…